Lucie Novakova

Jsem zpěvačka, koučka a učitelka a beznadějně miluji tanec!

Už v dětství jsem se nedokázala smířit s nesmiřitelným a vždy jsem věřila, že existuje řešení na vše! Dnes už vím, že něco lze pouze přijmout, něco však můžu ovlivnit a jiné věci mám plně ve svých rukou :D. Jinými slovy, koriguji svůj život směrem, který se mi líbí a baví mě. K tomu mi ale pomohl až koučink.

I díky tomu už dnes mohu hrdě a beze studu říct, že jsem zpěvačka. Cesta k tomu byla dlouhá a plná neúspěchů, bezpečných, ale neúrodných cest a ustrašených rozhodnutí. Zpívám v kapele Huckleberry Friends a ve vokální skupině Bastet a budu ráda, pokud se někdy potkáme na koncertě.

Zpěv vyučuji již více než 15 let. Učím pro radost a zároveń je pro mě důležitý výsledek. Balancuji na hranici radost/práce a zatím se mi to snad daří. Začínala jsem ještě při studiích na univerzitě pracovat v ZUŠ a nikdy bych si nemyslela, že budu učit i soukromě, po přestěhování do Prahy (kde je nejmenší nezaměstnanost) jsem si  bláhově myslela, že si zde najdu místo mrknutím jedním okem. Mrkala jsem několik let a za tu dobu se mi podařilo pouze přemístit práci z Mostu do Říčan. Tak jsem začala nabízet soukromé lekce. Začínala jsem se dvěma studenty, dnes mám již plno. Kombinace hudebka - soukromá výuka mi víc než vyhovuje.

Stěhování do Prahy je mým životním milníkem - první dítě, konec jednoho rodinného snu, návrat ke zpěvu, objevení tance a absolvování kurzu koučinku u Zorky Rossmanové - Pekařové.

Životní krize se mohou stát velkým darem. A nejinak tomu bylo i u mě. Po náročném životním období jsem začala zjišťovat, kdo jsem a co mě naplňuje. Nejprve jsem si myslela, že si své sny nikdy nesplním, že nejsem dost dobrá, nevím jak na to, nemám ty správné podmínky,.... Pomalu mi končila mateřská a já neměla žádnou práci. Tak nějak jsem tušila, že odpolední zaměstnání není pro matku s dítětem ideální a navíc jsem nemohla sehnat práci v oboru. Pak jsem se potkala se Zorkou Rossmanovou. Chodila jsem k ní na terapie a shodou okolností otvírala svůj první kurz koučinku. Bylo to pro mě dost nákladné, ale cítila jsem, že to chci. Už jen samotný kurz mě posunul natolik, že i kdybych nikdy nekoučovala, nebyly by to vyhozené peníze. 

Tak jsem tedy začala koučovat. Nejprve idndividuálně, později jsme se s kamarádkou domluvily, že zkusíme udělat skupinový kurz. Chtěly jsme si vytvořit vision borad a pozvaly jsme k tomu naše kamrádky a známé, program jsme obohatili o koučovací techniky, a tak vzniknul náš první skupinový projekt "Splněný sen". Myslely jsme si, že ho uděláme jednou a dost. Ale účastníkům se tak líbil, že ho dnes pořádáme dvakrát do roka. Navíc právě z těchto setkávání vyšlo přání vídat se častěji a byla jsem oslovena, abych něco vymyslela. Zrovna jsem tou dobou četla knihu Dana Millmanna "12 bran na cestě k osobnímu růstu", kterou velmi doporučuji všem, co si myslí, že v životě nic nedokáží, a nápad byl na světě.