Petr Černohorský

Jmenuji se Petr Černohorský. Narodil jsem se v Praze,kde jsem též vyrostl, studoval a založil rodinu. Mám dvě dospívající děti a úžasnou ženu. Před 10 lety jsme se rozhodli opustit Prahu a přestěhovali se do malebné krajiny kolem řeky Berounky. Brzy jsem začal uvažovat, že bych mohl začít včelařit. Včely mě zajímaly, fascinovaly, uvědomoval jsem si, jak jsou důležité pro přírodu a zahradu. Včelařů tehdy ubývalo, včely trpěly a trpí nemocemi. V té době jsem dojížděl do Prahy do kanceláře a živil se prací, která mne moc netěšila. Proto jsem hledal možnosti jak být více doma a myslel jsem si, že prodej medu bude dobrým zdrojem příjmu. V tom jsem se ale mýlil, protože záhy vyšlo najevo, že chov včel výhradně k produkci medu je jednou z příčin ubohého stavu včelařství a důvodem, proč je sužuje tolik nemocí.

Chtěl jsem k chovu včel přistupovat jinak. Nevěděl jsem však jak začít a obával jsem se, zda na to budu mít dost času. Osud mi přivedl do cesty zkušeného včelaře, přítele, který včelařil od dětství. Nabídl se, že mi pomůže. Dostal jsem od něj první včelstva a v prvních letech mi poradil vždy, když bylo třeba. Moc rád bych tímto poděkoval, za všechny rady, inspiraci a spolupráci během těchto let.

Takže jsem měl na zahradě 2 úly rámkové míry 39/24. A začal se učit, jak se o včely starat. Už od začátku jsem spoustu věcí vnímal jako nepřirozené. Proč krmit včely cukrem, když škodí i člověku ? Ano, abychom měli hodně medu, a včelám prý nijak nevadí. Proč ale aplikovat 3x ročně chemii, vždy a na všechna včelstva? Protože zde máme zavlečeného parazita a naše včela si s ním neumí poradit. Cítil jsem však, že některé rutinní postupy nemůžou být zcela v pořádku, i když se jimi řídí všichni zkušení včelaři. Velkou oporu jsem našel ve své ženě. Vyslechla si mé námitky a také, ač naprostý laik, nesouhlasila s některými postupy. Je mnohem citlivější a byla si jistá, že včelám škodí jak cukr, tak chemie. V mnohém jsme ale dali na zkušenějšího kolegu, který to sice cítil podobně, ale také neznal alternativu. V té době (roce…) bylo opravdu málo informací a ještě méně zkušeností s odlišnou praxí. Není se čemu divit, když Český Svaz Včelařů jakékoliv alternativy chovatelství vcelku rázně odsuzoval a odsuzuje doposud.

Začal jsem se tedy se včelami seznamovat blíže a po svém. Laika mnohem více  fascinuje, jak důležité jsou pro život na planetě a pro člověka. Díky kontaktu se včelami jsem si uvědomil, že včely jsou naprosto výjimečné bytosti a jejich význam nespočívá zdaleka jen v opylování, či produkci medu. Jsou projevem určité energie a je třeba k nim takto přistupovat. Uvědomil jsem si, že se můžeme od včel učit, můžeme se od nich nechat léčit a můžeme se s nimi radit. Zejména jsme povinni o ně pečovat tak, abychom je zachovali pro příští generace. To je, domnívám se, poslání včelaře a já se ho snažím, ač stále dost nemotorně, naplnit.

Od začátků mé práce se včelami se toho mnoho změnilo. Přibylo lidí, kteří hledají alternativní cestu včelaření, stejně jako přibylo mnoho cest a nových přístupů. Objevili se lidé, kteří tyto cesty úspěšně nalézají a ukazují je druhým. O to bych se ve své budoucí práci také rád pokusil (Za těch několik let jsem se hodně naučil a jak to tak bývá, uvědomil si kolik toho ještě nevím. Nastoupil jsem na cestu naslouchání včelám a přírodě. Budu učit, budu pozorovat, budu hledat postupy, dělat chyby a poznávat včely až do konce života.)

Stále tedy žiji a pracuji v krásném kraji Otty Pavla. Děti rostou, sny se plní, život se mění. Už nejezdím do Prahy za prací, která mě moc netěší. Pracuji se dřevem, stavím drobné stavby, vyrábím nábytek a úly. Jsem více doma, blíže přírodě, blíže včelkám. Je to práce od rána do večera a je to radost a naplnění.