Miroslav Kovář

Je to 5 let zpátky, bylo mi 20 a dodnes si pamatuji, jak jsem se proházel po městě a představoval jsem si, jak jednoho dne budu přednášet pro skupinu lidí a budu za to placený. V té době jsem neměl ani tušení o čem bych tak mohl přednášet a pro jaké publikum, ale věděl jsem, že je to "TO" co ve svém životě chci dělat.

Celá moje cesta začala po prvním semestru na ČVUT, kdy jsem pochopil, že fyzika není pro mě. Do té doby jsem si myslel, že jsem technický typ. Zjistil jsem, že mě daleko více láká všechno okolo lidského mozku a jak to v něm funguje. Tímto jsem se dostal přes pár knížek k neverbální komunikaci, kterou jsem později i přednášel párkrát na vysokých školách. Bylo mi 22, neměl jsem dokončenou vysokou školu a povedlo se mi přednášet pro studenty o 2 roky starší než já. Tam mi došlo, že pokud něco opravdu chcete, nic Vás nemůže zastavit, jednine Vy sami.

Ve 22 letech se mi začalo dařit v realitním byznysu a začal jsem vydělávat svoje první větší peníze. Měl jsem nádhernou a skvělou přítelkyni (do té doby jsem na tom s holkama nebyl zrovna nejlépe) a všechno vypadalo perfektně.

Ve 23 letech jsem začal cítit, že mě to táhne jinam. S přítelkyní jsme měli odlišné názory, co se týče pohledu na život a životní styl a tak jsme se rozešli. A to byl pro mě zásadní zlom v mém životě. Začal jsem přemýšlet mimo krabici. Zajímalo mě, jestli jsem schopný oslovit cizí holku někde na ulici, nebo v obchodě a pozvat jí na rande. V té době mi to připadalo jako z jiného vesmíru, hledal jsem návody a způsoby jak obelhat matrix. Sám jsem nevěřil, že to je vůbec možné, ale i přesto jsem do toho šel a po pár samostatných pokusech jsme s kamarádem začali točit naše pokusy na kameru a chtěli jsme zaznamenat naše pokroky.

Po 2 měsících pravidelného oslovování na ulici se stalo něco neuvěřitelného. Zjistili jsme, že za prvé se dá seznámit na ulic a že holky reagují pozitivně. A za druhé, že jsme začali osobnostně růst. Zjistili jsme, že lidem okolo nás je jedno co děláme a že strach z toho co si o nás bude myslet okolí nás jenom brzdí k tomu abychom si plnili naše sny a stávali se víc sami sebou, věděli co chceme, byli upřímnější, víc si užívali omezeného času na této planetě a konečně začali žít. Tento pocit si pamatuji do dnes, kdy jsme byli doslova fyzicky i mentálně vyčerpaní z toho, jak náš mozek nechápal, že to co jsme si mysleli 23 let, je během pár týdnů úplně jinak.

A zde se zrodil projekt-Y, chtěli jsme to, co jsme zažili, předávat dál klukům, kteří nejsou spokojení s tím jak žijí a chtěli by se zlepšit, chtěli by být přitažliví pro holky, ale pořád nevěděli JAK.

Začali jsme dělat přednášky pro veřejnost zdarma a poté přímo praktické placené kurzy pro kluky.

Díky tomu, že jsem se dokázal postavit strachu čelem (že mě ta holka odmítne a že mě u toho někdo uvidí) tak se můj život posunul úplně do jiného levelu. Nejen, že mě lidi platí za to, co mě opravdu baví a není to pro mě ani na sekundu práce, ale taky to, že jsem začal cestovat po světě, potkal spoustu zajímavých lidí, udělal si potápěčský kurz na překrásném tropickém ostrově, poznal jsem hodně krásných holek, konečně si pořídil foťák a začal fotit, cestoval jsem v Hongkongu bez mapy (a to jsem byl 10 let zpátky posranej jet do Prahy) pořádáme víkendové kurzy a vždy je to ohromný zážitek, dokonce jsem se s tímto dostal i do dokumentu o seznamování, který odvisílá ČT atd atd. ...Celkově jsem zjistil, že mi stačí k životu málo, nepotřebuju mít poslední Iphone a přesto žiju naplněnější život než velká spousta lidí.

Tohle byl ve velké krátkosti můj příběh. Domnívám se, že s někým to může rezonovat. V tom případě, Tě rád potkám a rád pomůžu k tomu co chceš Ty, Ať už je to cokoliv. 

Peaceout! :)

Míra