Dovol si nevědět

Dovol si nevědět je kurz praktické filosofie.

Filosofie je umění žít s otevřenou myslí, nikoli závody v chytrosti. Ano, filosofie je hra se slovy, ale ne pouhá hra se slovy. Existují velmi mocné věty. Třeba ,,miluji tě" nebo ,,dovol si to". Filosofie je zahrávání si s vlastní myslí, s představivostí, s postojem. Je to odvažování se. Pouštění se. Vydávání se. Poznávání se. Filosofie je vyprávění o tom, jak funguje svět a je to vypravování se po krajině, v níž funguje každý z nás.

Má se za to, že víme. Že rozumíme světu a že se známe. Každý zná sám sebe, přeci. Rozhodně všichni víme svoje. Má se za to, že jsme racionální bytosti, co prostě rozumějí, vědí a znají. Jenže často zažíváme i jiné chvíle. Okamžiky plné jiných, zvláštních pocitů. Pak zjišťujeme, že vlastně spíše nevíme. Že hlavně pátráme, domníváme se, tušíme. Život je hledání, říká se. Také hodně pochybujeme, protože posledních asi 300 let jsou pochyby oficiálně v módě. Tvrdí nám, že pochybování vede ke skutečnému poznání, ale přiznejme si konečně, že tak to úplně nechodí. Hledání je sice zábavná činnost, ale ještě zábavnější je nalézání. Na našem kurzu se budeme nacházet.

Budeme si otevřeně povídat. Budeme si hrát. Budeme přemýšlet, cítit se, může se i stát, že se dotkneme. Koho nebo čeho, to záleží do velké míry na účastnících kurzu, ne na lektorovi. Budeme se dívat s otevřenýma i se zavřenýma očima. Budeme skákat do výšky a budeme přeskakovat z myšlenky na myšlenku. Budeme i padat. Filosofie se rozkládá všude mezi nebem a zemí. Mezi radostí a pláčem. Mezi jednou a tím druhým. Třeba se i stane, že se žádného kloudného rozuzlení problému nedobereme a přesto se onen problém vyjasní. Praktická filosofie je kolektivní zážitek, protože ve skutečnosti se člověk nachází o samotě jen ve zcela výjimečných situacích. Třeba na poušti nebo na severním pólu. I když i o tom by se dalo diskutovat. Filosofie je dialog, anebo to není filosofie. Život je vždycky komunikace. 

Nejen rozumem lze filosofovat. Často se stačí prostě dívat. Nebo naslouchat vlastnímu srdci. Nebo to nechat na těle, aby se samo chopilo situace a vyvodilo z ní své závěry. Často stačí důvěřovat vlastním pocitům. Myslet lze celou duší, celou bytostí. Proto se rozhodně nebudeme snažit vypnout mysl, jak o to usilují například budhisté. Spíše ji rozehrajeme, rozezníme. Dovolíme jí se uvolnit z otěží, které si často nasazuje ona sama. Ticho je důležité, ale slova jsou rozhodně povolena. Všechna slova. Na kurzu nevědění je stejně důležité mluvit jako tiše naslouchat.    

Jednou ze dvou základních složek kurzu budou hry vycházející z intuitivní pedagogiky. Ty mají jednu zvláštnost. Kdo se jich nechce účastnit, nemusí a může klidně z vnějšku sledovat, jak si hrají ostatní. Hry vedou účastníky do přítomnosti, rozvíjí vnímání sebe sama i schopnosti jednání v okolních situacích. Oživují tělo i mysl. Jde o oduševnělé hry. Jsou to hry, v nichž nejde o vítěze a poražené. Nikdo nemusí nikomu nic dokazovat. Ani sobě ne. Existence je vždy již dokázána samotným aktem života. V přírodě není zapotřebí něco plnit a už vůbec není nutné něco pochopit. Nevědění je přirozené a hra je životodárná. 

Druhou složkou našich setkávání budou samotná nevědění účastníků. K nim nelze předem nic říct. Uvidíme, s čím přijdete. O všem se dá prakticky filosofovat. I o tom, o čem by se údajně mělo mlčet. 

Sókrates říkal: ,,Vím, že nic nevím."

Hildegarda z Bingen říkala: ,,Nevím, že vím všechno."

Těším se na radostnou viděnou.

https://www.facebook.com/dovolsinevedet