Jan Kršňák

Pokud se mě někdo zeptá, čím se zabývám, odpovídám, že životem. Většinou to vyvolá úsměv. Kdybych řekl, že se zabývám filosofií, reakce by byla zcela jiná. Vím to, občas to zkouším. Když jsem žil ve Španělsku, přestalo mě po čase bavit odpovídat pravdivě na otázku odkud jsem. Slýchal jsem poté totiž stále to samé. Tvrdil jsem tedy, že jsem z Grónska. Španělům čeština a grónština splývají do nerozeznatelnosti. Tak jsem se o Grónsku dověděl spoustu věcí. Nikdo nikdy nepotkal nikoho z Grónska, tudíž každý začne ihned vyprávět všechno, co ví.

Vystudoval jsem filmovou vědu na FF UK diplomovou prací o dehumanizaci myšlení. Představoval jsem si, jak vypadá myšlení, když nemyslí člověk, ale něco jiného. Třeba kámen nebo obraz nebo vetřelec. Prošlo to. Nicméně jsem si zasloužil prázdniny, tak jsem odjel do Santiaga de Compostela, abych se tam vzpamatoval z let strávených akademickým přemýšlením o nelidských pohledech. I když šlo jen o pár let prázdnin, jaké si po vysoké škole dopřeje každý, považoval jsem to více méně za emigraci. Tři roky jsem se motal kolem katedrály. Mám vyhlédnuté místo, kde ji jednou bude třeba dotesat. Pak jsem se ještě přes rok pohyboval po jižní Galicii bez práce, trvalého bydliště a prakticky bez peněz. Squotoval jsem na pláži, bydlel ve skleníku, revolučnil jsem se na náměstí, protože se tam měnil svět, což jsem si nemohl nechat ujít. Hodně jsem revolučně a chytře hovořil. Potom jsem radši měsíc dělal oheň v jednom portugalském lese a byl rád, že mohu mlčet a dívat se na tvary plamenů a dýmu. Prošel jsem se. Tak jsem stopem přijel zpátky. Když mi dlouho nikdo nezastavoval, prosil jsem boha o pomoc a do deseti minut jsem jel dál. To mě zaujalo. Tudíž se od té doby věnuji sbírání historek o setkávání se s bohy a bohyněmi. Je jich více, než se běžně myslí.

Narodil jsem se, abych se setkával se světlem. Jako rostliny, a tak se věnuji permakultuře. A jako filmy a jiné mediální obsahy, a tak trávím mnoho času přemýšlením o tom, co znamená, že v mém okolí neustále poblikávají a vyzařují rozmanité technické aparáty. Až se jednomu zdá, že se v tom elektronickém svitu roztéká dokonce i jeho vlastní tělo. A tak jsem se po 15 letech rozpouštění mezi médii, začal věnovat intuitivní pedagogice, která učí, že hrou si lze pozornost zase vrátit do sebe. A tak si hraju. Hraju si v krajině médií, hraju si se světlem, co potkávám i se stíny, co to světlo doprovází. Je to hra na život.