Veronika Svobodová

Po maturitě jsme s mojí nejlepší kamarádkou stály před velkým dilema. Ona šla na vysokou do Plzně, já do Brna. No, jasně, budeme si volat. Sem tam se uvidíme… Přišlo nám to nějak málo.

A tak jsme se tehdy slavnostně domluvily, že si budeme psát dopisy.

První rok nám to šlo skvěle, doteď mám některé dopisy pečlivě schované a občas se nostalgicky kouknu, jestli je jim zabydleným v krabici v mé knihově dobře. Nemusím je číst, vím, co v nich je. Jen se vždycky ujistím, že to písmo na nich je pořád stejné – Stáni rukopis, podle kterého bych ji poznala mezi 1000 dalšími (snad).

Postupem času nás „nové“ univerzitní a městské životy čím dál víc strhávaly do svého víru a přestaly jsme si psát. Nebyl čas a energie sepisovat dlouhé slohovky o novinkách, dělo se toho tolik a tak rychle!
Jednoho dne mezi námi prostě dopisy přestaly pendlovat. Ale tři roky zpátky o mě zavadila nostalgická nálada a rozhodla jsem se Stáně dát sadu dopisních papírů k Vánocům, jako připomínku starých dobrých časů. Světe div se, hezké dopisní papíry nebyly k sehnání! 

Výběr v papírnictvích se omezil na úzký sortiment povětšinou dětských motivů (povětšinou v hrozné kvalitě a bez nápadu).

Já vím, že dopisy zrovna nezažívají svoje zlaté časy.
Já vím, že nikoho moc neláká představa front na poště a oproti internetovým zprávám to stojí výrazně víc peněz. Ale že bychom nechali osobní dopisy zaniknout úplně? To by přece byla hrozná škoda!

A tak mě tu máte. Snažím se vdechnout dopisům znovu trochu života
a přesvědčit vás, ať je berete trochu jako dárek.

Pro sebe i pro jejich příjemce.