PhDr. Juraj Barbarič

Jsem komunikační psycholog, psychoterapeut, lektor či kouč pro komunikační znalosti a dovednosti a osobní rozvoj.

Mám přibližně 30 let praxe, ale samotná délka praxe nevypovídá nic o kvalitě či užitečnosti mé práce. Samozřejmě záleží na tom, jak s tím veškerým časem naložíte. Já zde nastíním, jak jsem s tím časem naložil já, což snad umožní, abyste si o mně vytvořili nějaký obraz.

Prvních deset let v podstatě považuji za léta učednická. Pracoval jsem celkem sedm let na psychiatrii, ve dvou různých zařízeních. V psychiatrické léčebně, 4 roky, a pak na psychiatrické klinice pro doškolování lékařů a farmaceutů, přibližně tři roky. Tato psychiatrická klinika byla součástí velké nemocnice, kde se postupně i na jiných odděleních naučili mne zvát k pacientům, o kterých se lékaři domnívali, že by psycholog mohl být prospěšný. Tak jsem se kromě psychiatrické problematiky dostal k tzv. psychosomatice, tedy k pacientům, kterých tělesné nemoci měly původ v psychice. Pak jsem ještě přibližně tři roky pracoval jako konsiliární klinický psycholog ve fakultní nemocnici U sv. Anny v Brně (konsiliář je odborník, který není součástí nějakého konkrétního oddělení, ale kterého si z různých oddělení volají tam, kde se domnívají, že psycholog či psychoterapeut může být užitečný).

V tomto období jsem se kromě samotné práce s pacienty vzdělával následovným přístupem. Absolvoval jsem dva psychoterapeutické výcviky (jeden, pětiletý, v Praze, byl k ničemu, nebo možná jo, protože mne naučil, jak se psychoterapie dělat nemá; druhý, dvouletý, byl vynikající, ale ten byl veden psychoterapeuty a lektory z USA, žáky snad nejlepšího psychoterapeuta v dosavadní historii, Miltona Ericksona; naštěstí jsem nemusel do USA (mám fobii z létání), protože tento výcvik probíhal v Německu, u Mnichova, kam jsem dojížděl autem). Měl jsem také to štěstí, že jsem se v Brně setkal s psychoterapeutem (PhDr. Vladimír Dvořáček), který se také zabýval ericksonovskou psychoterapií a setkání s ním a jeho kurzy mi ukázaly úplně jiný psychoterapeutický svět, o kterém jsem se do té doby nikde nedozvěděl, žel ani na vysoké škole. Byl to absolutní zlom v mé profesní kariéře, který mi spolu s těmi lektory z USA umožnil stát se psychoterapeutem, který začal mít ve své práci dobré výsledky. Musel jsem dramaticky změnit své do té doby přítomné myšlení o lidech, mezilidských vztazích a psychologii a psychoterapii. A nešlo to ze dne na den, trvalo to až pár let. Samozřejmě k tomu patřilo velmi obsáhlé studium související literatury. Díky tomu, že umím německy i anglicky, jsem se dostal ke knížkám, o kterých v té době v Česku neměl téměř nikdo ani ponětí (jednu z těch knížek jsem přeložil do češtiny, a pak jsem se podílel ještě na překladu dalších čtyř knížek). Vše se to točilo kolem psychologie a psychoterapie, které lze nazvat komunikační. Nebyl a do dnešních dnů to není součást oficiálního hlavního proudu v oborech psychologicko-psychiatrických. A tak jsem se stal rybou, která plave proti proudu, nu, jak se říká, jenom mrtvé ryby plavou s proudem. Stal jsem se poměrně radikálním kritikem toho hlavního oficiálního proudu, kvůli čemu mne tehdejší vedoucí katedry psychologie na Fakultě sociálních studií v Brně, kde jsem několik let učil, jednoho dne z "učitelského sboru" vyhodil. K mému vzdělávání v té době patřilo to, že jsem se celkem intenzivně účastnil mezinárodních konferencí o komunikační psychoterapii a hypnóze. Bylo to krásné období, protože jsem se mohl osobně setkat a promluvit si se světovými špičkami tohoto psychoterapeutického proudu, a také si zažít na vlastní kůži, jak pracují.

Někdy kolem roku 1996 jsem od sv. Anny odešel do privátní praxe. Nebudu se tajit tím, že to bylo také z ekonomických důvodů. V privátní praxi jsem vydělával cca tři až čtyřikrát tolik, jako ve státní nemocnici. I když jsem ze začátku pracoval na pojišťovnu. Z toho jsem ale také odešel, protože zdravotní pojišťovny diktovaly to, jak často se můžu s nějakým klientem setkávat. Ale jelikož někteří klienti potřebovali mnohem častější setkání, než byly pojišťovny ochotny to zaplatit, tak jsem začal pracovat pouze za hotovostní platby od klientů.

Důležité na tom je, kromě toho, že jsem měl mnohem více svobody v tom, jak jsem chtěl a chci pracovat se svými klienty, že jsem začal být samostatným lektorem či učitelem. Rozjel jsem své vlastní psychoterapeutické výcviky, podle svých představ. Celkem jich bylo šest, v trvání jednoho až tří let, řekněme, že mi "prošlo rukama" cca 60 lidí. Co je ale myslím ještě důležitější ve vztahu ke kurzu, který nabízím zde na "naučme se", je skutečnost, že jsem se shodou jistých okolností dostal k tomu dělat kurzy, semináře či workshopy v oblasti komunikačních dovedností a osobního rozvoje pro střední i vrcholový management různých firem. Těch firem bylo celkem 77 (pěkné číslo pro mne), těch kurzů a workshopů bylo kolem 200 a tady mi prošlo rukama něco kolem 2000 lidí. A neskromně podotknu, že mé semináře měly obvykle velmi dobrý ohlas. Když účastníci na konci každého semináře seminář hodnotili, často padaly slova a věty, že jsem jim postavil svět vzhůru nohama, ale pozitivním způsobem. Nu, postavil jsem jim svět vzhůru nohama, protože jsem ryba, která plave proti proudu, a i v těch firemních seminářích jsem učil úplně jiné věci, než se kterými se ti lidé setkali do té doby. Také jsem se ve všech těch nejrůznějších seminářích dozvídal, v jakých mýtech či bludech o komunikaci a mezilidských vztazích lidé žijí!

Považuji za své profesní poslání zkvalitňovat lidské životy, ať už v terapii, nebo prostřednictvím kurzů či workshopů, jak už tomu budeme říkat. A jelikož kvalita našich životů je přímo a jednoznačně spojená s mezilidskou komunikací, tak nabízím kurzy o konstruktivní a zdravé mezilidské komunikaci na úrovni aktuálního stavu poznání. A tak chci ty mýty a bludy, ve kterých lidé často žijí, rozbíjet a nahrazovat konstruktivními alternativami. 

Je to celkem nadlidský úkol, protože ty mýty a bludy jsou po desítky až stovky let hluboko zakořeněné. A abych se tady neprezentoval jako neomylný polobůh mezilidské komunikace, sám jsem v celkem nedávné době zažil silnou privátní osobní krizi, která sice ne úplně, ale do velké míry byla způsobená mými chybami v komunikaci, co se ukázalo až po relativně dlouhé době. Nu, víte, jak se to říká: po bitvě je každý generál...

Mohl bych o sobě napsat ještě další věci, ale beztak je tento text docela dlouhý. Pokud se někdo chce o mně dozvědět ještě víc, může tak učinit na mých webových stránkách: https://www.jb-terapeut.cz/ ...