Michal Hlaváček

Moje jméno je Michal a je mi třicet šest. Přesně před třiceti lety jsem dostal k Vánocům svou první sadu skutečného nářadí. (Díky, tati!) Začal jsem hned poznávat svět okolo sebe trochu jinak a hračky začaly jít stranou.

Vždycky jsem toužil po nezávislosti a chtěl si na věci přicházet sám. Takže jak šel čas a já dospíval, sám jsem se pouštěl do větších a větších akcí. Začalo to klasicky u kola, pak Pionýr, auto, rekonstrukce domu. Nikdy jsem neměl peníze na rozdávání, takže mě to nutilo učit se ty věci dělat sám. Začal jsem si všímat, že spoustu věcí zvládám dělat líp, než lidi, kteří se tím živí. (Ne vždycky, samozřejmě.) Ale i když to bylo někdy nad moje momentální schopnosti, nikdy jsem se nechtěl vzdát a prostě jsem to nakonec zvládl.

Výsledkem bylo, že jsem nabíral spoustu zkušeností z různých oblastí, díky kterým jsem se posouval dál a dál.

V pracovním životě jsem vyzkoušel leccos, je to spíš takový proces hledání sebe sama a vlastně pokračuje pořád. Spojnicí všeho ale vždycky bylo, že jsem chtěl dělat věci pořádně a na sto procent. Později jsem pochopil, že potřebuji začít pracovat na něčem svém, aby to mi to dávalo smysl.

Hodinový manžel

A tak jsem se asi ve třiceti rozhodl, že zkusím využít všechny předpoklady a vrhnu se na obor, který je sice často (a bohužel také právem) vnímaný s despektem, ale zároveň je pro mnoho lidí užitečný. Chtěl jsem na to jít ale jinak, než většina ostatních. Chtěl jsem přinést pravý opak toho, co je běžné. Totální profesionalitu a moderní služby.

Po víc jak pěti letech tvrdé práce a zhruba tisíci zakázkách si, myslím, můžu dovolit říct, že se to podařilo v podstatě beze zbytku splnit.

Pocitově jsem ale dospěl k nějaké hranici a dál už nebylo kam. Navíc do smrti jsem to dělat nechtěl.

Výbava je základ

Během těch pěti let jsem často od zákazníků slýchal, jak mám super vybavení, a že snad mám v těch kouzelných bednách úplně všechno. To byla skoro pravda. Nesnášel jsem už jen představu, že přijedu na zakázku a něco mi bude chybět. Takže jsem výbavu pořád ladil a doplňoval, aby to bylo rozumně skladné a zároveň, abych si dokázal vždycky poradit. Dá se říct, že to byl jeden ze základních kamenů úspěchu - vždycky jsem byl schopný zakázku dodělat (a nejezdit na několikrát).

Byl jsem taky na mnoha zakázkách, kdy se jen něco předělávalo po někom jiném. Všímal jsem si, že většina neúspěšných pokusů třeba o montáž garnýže má společné rysy. Za prvé špatné vybavení a za druhé některé základní chyby. Zajímavé je na tom to, že zpravidla moc nezáleží na tom, jestli je někdo šikovný nebo ne. Pokud se sejdou oba zmíněné faktory, neúspěch je zaručený.

Uvědomoval jsem si, že to ale znám i od sebe. Dřív jsem práce v domě jako věšení poliček a různé opravy/úpravy neměl moc rád, protože veškeré vybavení bylo v dílně. Doma nic. Vzal jsem si jen to nejnutnější, a pak jsem buď běhal po schodech sem a tam pro další potřeby, a nebo (a to bylo horší) jsem se snažil z lenosti využít to, co bylo po ruce. A musím se přiznat, že to nedopadlo vždycky nejlíp.

Postupně mi došlo, že i ten největší nešika dokáže zvládnout většinu věcí, když dostane do ruky správné vybavení a pár rad do začátku. To je to, co dělí úspěšné od neúspěšných. Nešiky od hrdinů.

Najednou mi bylo jasné, že pomůžu lidem daleko víc, když se budu snažit je naučit alespoň část toho, co jsem se v životě naučil já.