Lucie Luňáčková

Ráda si všímám krásných věcí kolem sebe a objevuju, že se dá najít něco pěkného i na na první pohled ne moc zajímavých místech (motýl na krajnici u cesty, živý list na téměř uschlém stromě). Každý den je pro mě tréninkem k objevení něčeho nového, čeho jsem si dřív nevšimla - na sobě, na druhých lidech, na místech okolo.

Mou každoroční velkou inspirací je putování po svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela. Mimo jiné mě učí, že i malými kroky se dá dojít hodně daleko, jen je potřeba ty kroky dělat. Jeden za druhým, nohu před nohu. Jen po svatojakubských cestách jsem nachodila už skoro 2000 km.

Před několika lety mě hodně ovlivnil rituál Hledání vize. Díky němu jsem pochopila, že ve skutečnosti prožíváme mnohem víc životních období než jen dětství, dospívání, dospělost a stáří, jen si to často neuvědomujeme. Po dosažení dospělosti se od nás často očekává, že budeme pořád stejní-dospělí. Tak to ale nefunguje. To mě přivedlo ke zkoumání jednotlivých životních období od narození do smrti a hlavně k přechodům mezi nimi. Přechody se dají přirovnat k jakýmsi branám. Těmi branami se někdy prochází velmi lehce, téměř bez povšimnutí, jindy už stojíme jednou nohou za branou a druhá noha se bojí odlepit ze svého pevného místa. Přechodové rituály mohou průchod branou usnadnit a mohou mít mnoho podob - od tradičních rituálních až po civilní a moderní.